4 lekce z knihy Black Box Thinking

Proč se letecká doprava dokáže na svých chybách učit lépe než zdravotnictví? Jak vylepšuje své produkty Google? A co se stane v sektě, která předpovídá konec světa, když svět neskončí? Přečtěte si v článku inspirovaném knihou Black Box Thinking: The surprising truth about success (and why some people never learn from their mistakes) od amerického autora Matthewa Syeda.

1. Změňte málo, dosáhněte hodně

Všímejte si malé, často nepovšimnuté nedokonalosti a pokuste se každou z nich vylepšit. Například Google systematicky prozkoumal, jestli změna barvy odkazů povede k více proklikům. Jemnou úpravou odstínu modré směrem do zelena vydělal o 200 milionů dolarů ročně více.

Pokud chcete zhubnout, raději než drastickou dietu udělejte několik malých změn, které při dlouhodobém dodržování k výsledku povedou (vyberte si trasu, na kterou budete chodit místo dopravy pěšky, zaveďte si odpolední ovoce místo muffinu, choďte na oběd do restaurace, kde vaří lehčí jídla nebo menší porce).

2. Chyby důkladně analyzujte a učte se z nich

Neschopnost čelit svým chybám je největší překážkou v dosahování cílů pro instituce i jednotlivce. V USA umře ročně asi 400 000 lidí v důsledku zdravotnických chyb, kterým šlo předejít. To je jakoby denně havarovala dvě velká letadla. Za dnešní vysokou bezpečnost letecké dopravy vděčíme právě jejímu přístupu k chybám. Údaje z černé skřínky po nehodě odborníci podrobně rozeberou a naplánují opatření, která zajistí, aby se stejné pochybení již nezopakovalo. Naproti tomu chyby ve zdravotní péči často uzavíráme jako „jeden z těch nešťastných případů“. Jelikož se z nich nepoučíme, dějí se znovu a znovu.

Příkladem zpětné vazby v každodenním životě jsou různé evaluační dotazníky, množství emojis u statusu na facebooku, počet klientů kadeřnictví, návštěv na webu, výše dýška, slovní komentáře od kolegů. Zpětnou vazbu mnohdy zpracováváme spíš intuitivně a nevytěžíme plně potenciál učení, který přináší. Čím konkrétněji dokážeme formulovat, co přesně (ne)fungovalo, tím lépe víme, jak to udělat příště.

3. Vina a stud jsou nepřátelé učení

Zametání omylů pod koberec je pochopitelným důsledkem prostředí, ve kterém po přiznání chyby čelíme křivým pohledům a obviňování. Vytvářejme kulturu otevřenou a vítající pochybení jako příležitosti k učení.

Zpracování pocitu selhání je emočně velmi náročné, obzvlášť pokud je náš pocit hodnoty křehký a snadno ovlivnitelný reakcemi zvnějšku. Někdy dokonce raději než připustit pochybení popíráme pravdu nebo hledáme absurdní scenáře, ve kterých jsme se nemýlili. Jak myslíte, že reagují sekty lidí přesvědčených, že svět v danou hodinu skončí, když se nic nestane? Čekali bychom, že uznají, že se v jasnozřivosti vůdce mýlili a vrátí se zpět ke svým životům. Dle zkušeností je to ale často naopak – sekta si to vysvětlí tak, že právě jejich víra svět zachránila a vztahy mezi nimi se ještě utuží. Přiznat opak by bylo moc bolestné (všechny ty „já jsem ti to říkal!“ a „tak vidíš, žes nakonec dostala rozum“). Pomáhejme druhým přiznávat chyby otevřeně a s grácií a oni pak to stejné udělají pro nás.

4. Zkoušejte to znovu a znovu

Často přeceňujeme talent a podceňujeme trpělivost. Výrobci vysavačů Jamesi Dysonovi trvalo přesně 5127 prototypů (a 5126 selhání), než sklidil se svým výrobkem úspěch.

Trpělivost se tá trénovat třeba odkládáním uspokojení (např. si pusťte oblíbený seriál až v pátek odpoledne nebo počkejte 10 minut, než si koupíte onu dobrotu). Když na něco musíme čekat, máme z toho pak také větší radost. Často si zaměňujeme komfort a štěstí. Pohodlí znamená, že děláme věci, které dobře zvládáme, je nám fajn a nejsme frustrovaní. Štěstí je ale spíš výsledkem obětování pohodlí pro něco smysluplného.

 

Zdroj: Syed, M. (2015). Black box thinking: The surprising truth about success (and why some people never learn from their mistakes). Chicago (Author-Date, 15th ed.)